Jak jsem jednal s dárcem...

14. října 2012

Jako zkušený žebrák s více jak sedmiletou praxí bych měl z emailové nabídky potenciálního dárce babyboxů leccos poznat. Přiznávám, že jsem se ale v minulosti několikrát seknul. Dokonce v obou směrech. Zdráhal jsem se uvěřit velkorysým nabídkám opravdu šlechetných mecenášů — Petra Bečičky, Hanky Hornochové Kelly, Richarda Pácala, Jiřího Křemenáka a jeho manželky i několika dalších. Od posledního z jmenovaných jsem se dokonce nechal velmi nedávno osobně přesvědčovat, že se v částce nespletl a omylem nepřipsal nulu či dvě nuly. Všem vám děkuju, moji milí přátelé a protagonisté babyboxů.

Minulý týden jsem měl úlet v opačném gardu, ostatně jako už několikrát dříve, když jsem navštěvoval velké společnosti s nadějí, že podpoří darem projekt bedýnek na děti. Vzpomínám si, jak jsem poslouchal výklad dvou referentek v renomované americké farmaceutické společnosti, že nás jejich firma ráda podpoří, ale že se musíme snažit taky sami. Po hodinovém projevu, v němž se obě dámy střídaly v řečech, jež je jejich americký lektor naučil, jsem prchal z budovy, opakuje si nejen česky, ale i anglicky svůj oblíbený slogan nikdy víc, never more a možná jsem přidal i ruskou verzi nikogda uže.

Tentokrát mi přišel email od holandské kosmetické společnosti, nabízející dokonce, že mne její pracovníci navštíví doma. Uvítal jsem to, ve svém domě jednám rád, navíc jsem si jist, že neztratím glanc. Dům obklopený velkou zahradou a pasoucími se anglickými plnokrevníky jistě na návštěvníky zapůsobí v dobrém smyslu slova. Holanďané na poslední chvíli změnili místo děje a pozvali mě do svých prostor, nalézajících se v jakémsi logistickém centru v těsné blízkosti dálnice. Takové objekty nemám rád, ale jednalo se o bájný či spíše vybájený dar, a tak jsem v domluvenou hodinu stál před vchodem do monstrózního areálu, na jaké se, projížděje kolem nich autem, bojím jen pohlédnout. Na rozmýšlení nebyl čas, přiběhla ke mně dáma a odváděla si mě do jednací místnosti, kde již seděl Holanďan a docela pohledná kočička, jež mne pohostila kávou donesenou z automatu stojícího na chodbě. Mému tradičnímu přání o kobližku plněnou marmeládou raději než tvarohem či mákem se vesele a s pochopením zasmála.

Rozpovídal jsem se, popisuje svoji práci, počet babyboxů a odložených dětí, nabízeje způsoby, jakým by Holanďani mohli svoji šlechetnost mediálně využít. Česká dáma překláda do vlámštiny či jaké řeči, Holanďan poslouchal pozorně a občas se chápavě usmál, čímž mě povzbudil k vyššímu řečnickému výkonu. Nutno přiznat, že výdrž měl. Jsa zvyklý hodinovým živým vystoupením v Českém rozhlase, nemám problémy s dojemnými příběhy. Je o mně známo, že dokonce občas potichu mluvícímu moderátorovi odeberu slovo a mluvím hodinu sám. Jednak hluchý stařík otázkám nerozumí, jednak moderátor neví vždy přesně, nač se ptát. Odpovídat na otázku, jak mě zřizování babyboxů napadlo, mi přijde přece jen trochu omšelé. Poklesl jsem na chvíli v hlase, napil se vody bez bublinek, jež byla součástí pohoštění, a slova se ujal Holanďan.

Musím přiznat, že byl dobrý, dokonce velmi dobrý. S překládáním jeho projev trval jistě hodinu. Vzal si na pomoc dokonce stojan s velikými papíry a nešetřil s nimi, pomalovávaje je grafy a schématy. Postřehl jsem, že jeho společnost prodává nejen kosmetiku, ale i sprchové gely, skvělé jary na nádobí, dokonce kosmetiku na auta. Pohledná kočička mi dávala čichnout k parfémům a nosila další a další produkty na stůl v zapůjčené jednací místnosti. Že je salónek zapůjčený a společný všem firmám sídlícím v logistickém areálu, jsem od počátku nepochyboval, na cedulkách jich bylo jistě několik desítek. Starší dáma, jež se zřejmě kdysi úspěšně provdala do Holandska a po rozvodu našla dobrý kulich jako překladatelka vlámštiny do češtiny, mě hodlala udivit nízkými cenami jejich produktů. Pak mě ujistila, že ví, jak široký je okruh mých přátel a spolupracovníků, a poněkud udivila přáním, zda bych některé z nich nemohl příště přivést s sebou. Deset by prý stačilo. V prvních chvíli jsem se domníval, že chtějí jednat se všemi členy občanského sdružení, nebo alespoň s celou správní radou, a možná jsem přikývl. Požádal jsem, aby připravili darovací smlouvu a poslali mi ji emailem. Jednání trvalo již déle jak hodinu a půl a na mne čekal na Hájku přítel z jižích Čech. Dáma vytáhla z desek tiskopis a udivila mě opět svojí připraveností. Smlouvu už máme vytištěnou, ujistila mě.

Pohlédl jsem na tiskopis a četl: Smlouva společnosti … GROUP s distrubutorem jejích výrobků. Na první pohled jsem viděl i číslo — nabízeli mi 30 % z celkové sumy za prodané produkty.

Starý důvěřivý jednohrbý velbloud a babydědek Lu

 
© 2012 Ludvík Hess, webdesign Atelier Degas