V neděli v poledne mi smutnou zprávu telefonovala nešťastná Lenka, jeho manželka. S Karlem jsem se naposledy viděl letos 15. února, když jsem mu přál k 90. narozeninám. Věnoval mi malé sedlo jako přívěšek na klíče. Pověsil jsem si ho na stolní lampu.
U Karla Roubala jsem se v 70. letech "vyučil" sedlářem. Postavil mi několik sedel, která v té době byla vzácností. Obchody s jezdeckými potřebami neexistovaly. Kromě sedláře Vojíře, působícího v staroměstské Maiselově ulici, byl Karel Roubal jediným, kdo dokázal v české zemi postavit sedlo. Vzpomínám si, jak napínavé bylo čekání na nové sedlo.
Od Karla mám také poprsníkový kočárový postroj pro velkého koně do gigu a poprsník pro poníka do vozíku, kterým jsem svážel trávu ke krmení.
Karel se věnoval trénování koní a působil jako rozhodčí při jezdeckých závodech.
Sbohem, Karle a nashledanou!