LUDVÍK HESS - Úvodní strana

Divokému vínu číslo 8 z roku 1965 vévodí Jirkova báseň Lamentace otištěná hned na první straně. Vzpomínám, kolikrát jsem ji recitoval sám sobě, kolika mladým básnířkám, na kolika představeních divadla poezie.

Lamentace

Můj Bože chraň mě ode všeho
Od všeho vskutku lidského
Od tvrdých hlav a měkkých mozků
Od milých tváří tváří z vosku
Od ženských slz a mužných skutků
Od nudy pravd a zbytečného smutku
Od venerických nemocí
Od tzv. přátelské pomoci
Od přísah nadávek lží a slibů
Od lidí kteří nedělají nikdy chybu
Od nezviklaných jistot a od všech zvyků
Od jakýchkoli fanatiků
Od chvalozpěvů a frází
Od všech těch jimž nic neschází
Od trapných vtipů a duchaplných řečí
Od nepatrných nebezpečí
Od Umění s dojemnými idejemi
Od hlouposti jež zamořuje Zemi
Od hrdých vášní a neskrývaných citů
Od totálního blahobytu
Od vševědů a morfinistů
Od všech těch kteří vzývají svou bustu
Od korunování trnitými věnci
Od víry (ó Bože) v tvoji existenci
Od soucitu v každém neštěstí
Od bezúhonného života a dobré pověsti
Od Mesiášů zbabělců a snobů
Chraň mě můj Bože v každou roční dobu

Jeho druhou básničkou v tomhle čísle byl Rybář sen. Požádal jsem Jirku Žáčka, aby na tu dobu sám zavzpomínal. A tady jsou jeho řádky:

Jak jsem našel Divoké víno? Někdy na jaře 1965 mi padl do ruky výtisk naprosto neznámého časopisu. Kdo z mladých, začínajících autorů by neužasl? Přes často citované heslo „Mládí vpřed!“ byly všechny tehdejší literární časopisy vůči literárním greenhornům důkladně opevněny — a tady si parta bláznivých kluků a holek, sdružená do jakéhosi Klubu Mladá poezie, vydává neortodoxní časopísek, který už na první pohled vypadá mladě! Nejen duchem textů, ale i podobou, díky skvělým fotografiím a invenční grafické úpravě. Troufl jsem si obeslat redakci několika básničkami — a ejhle, dvě z nich se objevily v čísle 8/65. První publikovaná báseň autorovi zdesateronásobí útlé sebevědomí — a mně vyšly hned dvě! Brzy jsem si našel cestu do redakčního doupěte a osobně poznal ty donkichoty — Luďka Hesse, Petra Cincibucha, Johanu Vondřejcovou a další. A mimo jiné jsem zjistil, že básničky nemusí psát jen zakomplexované šeredky, nýbrž i sebevědomé a půvabné mladé ženy jako Oldřiška Svobodová a Helena Pěkná. Tak jsem našel svůj mateřský časopis, kterým v 60. letech prošla pěkná řádka talentů. Možná i proto, že široko daleko žádný podobný alternativní časopis nebyl k vidění. Díky Pánubohu (nebo komu?) za Divoké víno!

Věřte nevěřte, je to tak. Originál rukopisu podepsaný Jiřím Žáčkem! Nelenil jsem a zavolal Jirkovi, abych se znovu zeptal, zda opravdu poprvé tiskl v Divokém víně. „Ano, a mám to schované,“ ujistil mě.

Jirka Žáček stihl vydat svou první knížku v dozvuku zlatých šedesátých let.

Moje prvotina nevyšla v žádném kamenném nakladatelství, nýbrž v klubové edici Divokého vína, což byl vlastně napůl samizdat. Asi 14 dní poté, co jsem si stačil z redakce odnést 30 nebo 40 autorských výtisků, byl redakční kamrlík v ulici V Jirchářích policejně zapečetěn. Kde skončil zbytek vydání, jestli ve sběru nebo v antikvariátě, ví bůh. Takže se dá říct, že knížka vyšla-nevyšla. Tím pro mě skončila šedesátá léta.

Po letech měl Jirka jednání na Národním výboru na Praze 1 ve Vodičově ulici číslo 30. Úředník se jej zeptal: „Vy jste ten Žáček, který píše básně? Mám tady ve skladu vaše knížky, které byly v redakci V Jirchářích 4.“ A skutečně si Jirka po jednání odnesl z úřadu štos knížek Ráno modřejší večera. Jednu mi dal.

Básničky Jiřího Žáčka vycházejí od té doby v každém čísle Divokého vína. Děkuju Ti, Jirko. Gratuluju k narozeninám.

Nakladatelství Albatros se rozhodlo vyznamenat Jiřího Žáčka za celoživotní dílo. A představte si, že mne vybrali jako předávajícího. Velká čest pro mne!