Ludvík Hess

V prvních únorových dnech roku 1947 napadlo sněhu víc než jindy. Jaroslav Matyáš se činil v kladenské Davidově ulici s lopatou, aby se sanitka přivážející z porodnice jeho vnuka dostala co nejblíž k domu. Mrzlo až praštělo. Novopečený dědeček byl ředitelem školy a s lopatou to tudíž moc neuměl.

Řeknete si, že jste chtěli číst o koních nebo třeba i o hříbatech, proč tedy o lidských novorozencích? Každá věc má ale svůj začátek, a tak se přece musí nejdřív narodit chovatel koní. Chovatelským čekatelem se stal na kladenské sokolské jízdárně na Sletišti, kam jej dědeček Matyáš jako bývalý Sokol často vodil. Vnuka tam taky poprvé posadil na koně. Jisté je, že to byl bělouš a jmenoval se Saliman. Dokládá to dobová fotografie. Za otěže drží Salimana správce pan Freiberg (nebo snad Fleiberg), ať prosím odpustí. Kladenská jízdárna měla zastřešenou halu a malou tribunu, z níž kluk tichý jako pěna pozoroval koně a jezdce klusající nebo cválající ve zvláštní atmosféře plné soustředěnosti na vysoké vrstvě pilin podél dřevem obložených zdí. Občas zadunělo bednění, do kterého kopl neklidný kůň. Kdyby se kluka někdo dnes – po padesáti letech – zeptal na nejsilnější zážitky z dětství, popisoval by právě napětí panující v hale kladenské jízdárny. Kromě cvičitele se promluvit neodvážil vůbec nikdo. Hodina práce na jízdárně byla posvátná jako mše v kostele. Ano, teprv dnes si uvědomuje, jak pociťoval kladenskou jízdárnu. Byl to chrám...

Sletiště je obklopené lesem a dědeček s klukem do něj denně chodívali na dlouhé procházky. Po úzkých kopyty vyšlapaných stezkách je občas míjela skupina koní a jezdců.

Chovatele dodnes občas popadne touha naložit si koně a dovézt jej do kladenského lesa, projet se pěšinou vedoucí na Lapák, pod vysokým stropem ze stromů spínajících větve tak, že připomínají vysokou gotickou klenbu.

Krmení do stájí zavážel párem koní voják z nedalekých kasáren. Ze stáje si zase vyvážel na pole hnůj sedlák ze statečku u Sletiště. Spřežení koní kluka okouzlilo a dědečkovi tvrdil, že by chtěl být sedlákem. Když si po letech jako chovatel koní požádal na úřadě o živnost, četl na papíře černé na bílém – soukromě hospodařící rolník.

První kůň Mohan

Kluk – říkejme mu Jaroslav, protože i tohle jméno má zapsané v rodném listě – se už jako student gymnazia stal samozvaným editorem a redaktorem nikdy nepovoleného literárního časopisu Divoké víno a obklopilo jej umění, ženy a bohéma. Psala se šedesátá léta a povoleno sice nebylo nic, ale tolerovalo se mnohé. Jaroslavovi záhy narostla křidélka a vzpomněl si na dětský sen – koně. Starý kostelecký handlák Emler mu dohodil dvouletého hřebečka Mohana. Hnědáček pocházel odněkud ze Slovenska, nebyl příliš velký, ale o to veselejší. Koňák by takovému koni řekl „študent“. Skutečně – Mohan byl přece jen o něco chytřejší, než koně obvykle bývají. Na levé půlce zádi měl výžeh – číslo 2. Co ten výžeh znamená, nikdo nevěděl, ani Mohanův původ Jaroslav neznal. Přesto ten koníček poznamenal desítky holek a pár kluků, kteří se na něm za dvacetsedm let jeho života učili jezdit. Chovatelův syn na něm odjezdil svoje první Hubertovy jízdy včetně té proslulé nebezpečné na Pecínově. Jaroslav sám toho na koníkovi moc nenajezdil. Mohan nebyl největší a náš budoucí chovatel naopak narostl do mužných rozměrů. Handlák Emler mu opatřil pětiletého valacha Noříka, který si ovšem pletl nohy snad už od narození. Pak od známého pražského jezdce, trenéra a kováře Petra Vladaře koupil Jaroslav mohutnou černou klisnu Zuzanu, říkalo se jí taky Barča. Na závodech startovala pod hrdým jménem Účast. Zuzana odvezla koho chtěla. Vyprávěla se o ní historka, jak při parkuru na Trojském ostrově vyskočila i s jezdcem přes živý plot z kolbiště mezi diváky. Zuzaninu kariéru jezdeckého koně omezily zcela chromé přední končetiny. Kulhala čím dál častěji. Jaroslav si koupil nejhodnější klisnu pod sluncem – charakterní Uriku – železnou fuksu, rozuměj ryzku. Bylo by přinejmenším nezdvořilé nezaznamenat její jméno.

Na počátku jeho chovu ovšem stanula až mohutná a nepříliš vlídná hnědka Ujma, chcete-li taky Vlasta nebo Hvězda. Koně často mívají několik jmen, jak si je postupně jejich noví majitelé přejmenují podle svého vkusu a nezřídka i vzpomínek.

Hřebeček Mohan byl čím dál veselejší a dobrou náladu neztratil ani jako valášek. Ti dva – Mohan a chovatel – spolu žili celé čtvrstoletí. Denně se vídali, kluk – pak už muž – jej denně krmil, čistil, uklízel mu stáj a pouštěl ho do výběhu. Od starého a pečlivého kováře Bartůška z Říčan se naučil kovat koně a svého valáška pečlivě obouval. Kolikrát za život jej asi koval?

Mohan na stará kolena zchroml, ale v kondici byl až do svých sedmadvaceti let. Když jej ráno Jaroslav dovedl k výběhu, pokaždé do něj vesele nacválal. Hnědá srst prošedivěla a hřbet propadal, ale náladu měl dobrou. Až náhle začal slábnout a ráno se nedokázal sám v boxu postavit. Chovatel zavěsil nad jeho box kladkostroj, pod tělo mu podsouval popruhy a za pomoci dvou ošetřovatelů jej denně zvedal. Stáří přišlo rychle.

Mohan jednoho dne vyšel ze stáje, upadl a nemohl vstát. Chovatel mu dal poslední jablko a napustil mu do žíly uspávající injekci. Pochoval ho ve výběhu a po jeho hrobě dnes běhají hříbata.

První hříbě

Vlastu, respektive Ujmu nebo chcete-li Hvězdu, jak měla psáno v papírech, připustil Jaroslav mohutným hřebcem Alarmem ratajským, který v roce 1974 působil v chovu koní na samotě poblíž Prahy. Říkalo se tam v Podlesku. O koně se staral nebo někdy taky nestaral koňák Beran. Nechával je v ohradách od jara do zimy a krmení jim do výběhu sklápěl rovnou z valníku. Bývala to často siláž, protože tou se krmilo v nadřízeném výzkumném ústavu. Když chtěl Beran předvést plemeníka, otřel mu hřbet z jedné i druhé strany rukávem svého prošívaného kabátu. A bylo vyčištěno... Alarm měl samostatný box, ve kterém se nikdy neuklízelo. Po čase stál skoro u stropu, hlavu u dveří měl podstatně níž, zadek čněl, jak si pod něj kálel. Na kvalitě mu to jistě neubralo, pohybu měl dost, protože celé noci trávil ve výběhu. Ve dne jej Beran nechával stát doma, snad aby hřebce nerušily klisny či lidi kolem výběhů. Na Podlesk občas jezdil malíř koní Emil Kotrba, a tak se mnozí z koní zachovali v jeho kresbách. Asi nejznámější obrázek z Podleska je fotografie klisny skákající oknem ven ze stáje. Tahle fotka byla otištěna v knize Jezdectví a dostihový sport, kdysi Bibli všech koňařských začátečníků.

Alarm a Hvězda se stali rodiči klisničky Almy, která se narodila 19. září 1975 jako chovatelovo první hříbě. Prvním divem bylo, že Alma vůbec přežila. Matka Hvězda se totiž rozhodla, že ji nebude krmit. Jaroslav a jeho kamarádi riskovali zdraví, aby Hvězdu přesvědčili. Kobyla byla, jak se říká, přísná, ale po narození hříběte doslova zlá. Po prvních dvou dnech, kdy nechtěla hříbě pustit k vemeni, se z ní náhle stala nejpečlivější matka. Klisna pro změnu nechtěla nikoho pustit k hříběti. Devátý den po porodu Jaroslav zapřáhl Hvězdu do malého valníčku, na kterém postavil bednění pro hříbě, a vydal se s klisnou znovu za Alarmem. Jelo se po silnicích kolem Prahy, klisna řehtala a celou cestu šla s hlavou otočenou dozadu, kde na valníku v ohrádce zase tesknilo hříbě. Věřte nevěřte! Přepravníky na koně tenkrát ještě asi po Čechách nejezdily a speciálních náklaďáků na transport koní taky moc nebylo.

Námluvy se podařily a za jedenáct měsíců měla Alma bratra hřebečka Adama. Jméno dostal na památku koně, kterého kdysi Statek Praha zabavil bývalé statkářce Polednové z Dobré vody. Koníček skončil na nucené porážce, ač prý pro ni nebyl důvod. Správce statku ho Polednové prostě nechtěl vrátit. Tahle statkářka nebo spíš nedostatkářka, jak o sobě říkala, měla statek poblíž Fantova mlýna na Botiči, samoty, na níž měl Jaroslav od roku 1975 koně ustájené. Na Fantově mlýně v té době ještě nebyl zavedený elektrický proud, a tak Jaroslav chodil po nocích svářet boxy pro koně ke statkářce na Dobrou vodu. K ránu si odnášel jednotlivé díly mříží do stáje na Fantově mlýně. Za to Polednové patřil dík a čest pojmenovat druhorozené hříbě podle jejího zabaveného koníka.

Na Fantově mlýně stálo zpočátku asi pět šest koní. Jejich ustájení v nově postavených boxech byl pro chovatele splněný životní sen. Většinu železa nakoupil pokoutně, prkna obalená betonem ze staveb svážel na malém valníčku taženém Hvězdou z širého okolí.

Psala se sedmdesátá léta a moc se toho nesmělo, ale najednou tu byl soukromý chov koní. Aby se nějak pokryl před státní mocí, založili chovatel a jeho kamarádi a jezdci místní mládežnickou organizaci. Pod jejím jménem se získával příděl ovsa – někdy tři kila na koně a den, někdy čtyři, jak zemědělský podnik naplánoval. Ale oves byl vždycky, nějaký navíc skladníci rádi za hotové při nakládání přiložili.

Alma vyrostla, dostala sedlo a stala se vynikajícím jezdeckým koněm i matkou mnoha hříbat. První z nich byla klisnička po plnokrevném xaverovském hřebci Norbertovi – dostala jméno Nora. Chovatel se odpoledne při návratu z práce podivil, proč všichni koně ve výběhu stojí v kruhu kolem ležící Almy. Klisna nečekaně porodila na pastvě a asistovali jí její stájoví druzi. Prvorodička se o hříbě příliš nestarala, ale aktivitu převzala babička Hvězda. Hříbě si přisvojila a chovatele k němu nechtěla vůbec pustit.

Almu připouštěl Jaroslav xaverovskými plnokrevnými hřebci. Z Fantova mlýna chodila Alma na Xaverov pod sedlem, nebylo to dál jak deset dvanáct kilometrů, podle toho, jak jezdec bloudil nebo překonával nejrůznější překážky. V každém případě cestu Almy za ženichy křížily dvě státní silnice – Černokostelecká a Českobrodská. Jaroslav si pořídil stařičkou Pragu RN řečenou Barču a na její korbě bez plachty nebo pod improvizovaným přístřeškem vozil klisny připouštět – jednou ze stanic hřebců bylo tenkrát Pohoří u Jílového. Když Erena – jak se autu říkalo – nejela s klisnou za hřebcem, zavážela seno nebo slámu. Samostatnou kapitolou by mohla být její výdělečná činnost. Aby bylo na oves, objížděl Jaroslav s náklaďákem po okolí skládky a sbíral železo. Za fůru naloženou starými kamny, trubkami a plechy zaplatili ve Sběrných surovinách až tisíc korun. Byly to doby vskutku pionýrské...

V roce 1981 Alma porodila klisničku Courbettu po plnokrevném hřebci Court Gift. Tahle obrovská hnědka je představitelkou další generace Jaroslavových polokrevných koní a ve svých dvaceti letech čeká na jaře 2001 své jedenácté hříbě.

Dávno se chovatel rozhodl, že staré koně nebude prodávat a nechá je dožít doma, ale Almu kdysi prodal. Když jí bylo dvacet let, vyhledal klisnu ve stáji někde u Příbrami a jel jí popřát. Ten den se na závodišti v Černém lese u Benešova běžela Velká benešovská steeplechase. Na startu dostihu byl i chovatelův plnokrevník Markazit. Hřebec padl po doskoku na jednom z příkopů a před očima chovatele uhynul.

Jaroslav chtěl Almu znovu navštívit ve dnech, kdy se měla dožít dvacetipěti let. Dozvěděl se ale, že kobyla je už dva roky v koňském nebi. V jeho stáji dnes stojí její dcera Courbetta, vnučka Levada po hřebci Libanonovi, Manorka, jejímž otcem je chovatelův odchovanec Manor, a pravnučka Manila, dcera Levady a Manora.

Margareta

Margareta

V sedmdesátých letech minulého století bylo dost soukromých jezdeckých koní, ne snad tolik jako dnes, na počátku století nového, ale rozhodně vlastnit jednoho dva koně nebylo žádnou zvláštností. Plnokrevníci ale byli takřka výlučně v majetku organizací a ani těch nebylo mnoho. V jezdeckých oddílech bylo prestižní otázkou vlastnit koně, na jehož jmenovce se skvěla červená barva a smluvená značka „A 1/1“. Po plnokrevníkovi zatoužil samozřejmě i Jaroslav. Získat jej ale bylo prakticky nemožné. V Praze byl plnokrevný chov na Xaverově v majetku národního podniku Drůbežnictví. Více jak padesáti koním vévodili hřebci jmen, která Jaroslavovi zněla jako jména bohů – Norbert, Corvett, Court Gift a dodnes a nade všemi Royal David. Snad proto, že od prvních třech jmenovaných se nakonec dočkal hříbat, ale Royal David pro něho zůstal pouze královským jménem a nenaplněným snem.

Jednoznačné bylo, že soukromník od Drůbežnictví Xaverov plnokrevníka koupit nemůže. Ještě tak snad nějaké organizace... Jaroslav se seznámil s tehdejším xaverovským správce nebo chcete-li vedoucím chovu koní Ferdinandem Palyzou. Z Xaverova to nebylo na Fantův mlýn daleko a tenhle známý a zasloužilý koňák, který v té době žil takřka odloučeně od své neméně populární manželky Evy Palyzové trénující koně v Lysé nad Labem a prohánějící mercedesa na trase mezi Lysou a sídly slovenských rolnických družstev, která jí svěřila koně do tréninku, rád večer zajel na kus řeči za mladým začínajícím chovatelem. Jaroslav se Ferdinandu Palyzovi svěřil se svou touhou chovat plnokrevníky. Samozřejmě nabídl i nějaké vyrovnání, kdyby se odprodej vydařil. Tomu Palyza rozuměl dobře, jistě něco odkoukal od manželky Evy – ženy v koňských handlech zběhlé.

Jaroslav se svými kamarády drželi kvůli nákupu přídělového ovsa a provozu nákladního automobilu mládežnickou organizaci. Bylo dohodnuto, že budoucí matku od Drůbežnictví Xaverov koupí jako svazácká místní skupina. Ferdinand Palyza šel cestou nejmenšího odporu a nabídl Jaroslavovi klisnu Margaretu, neboť věděl, že prodej koně, který neběžel jediný dostih a zchroml už při tréninku, snáze prosadí. Margareta se vrátila z Chuchle a xaverovští ji připouštěli Norbertem. Kdyby zabřezla, o prodeji by se nedalo mluvit. Do hry o chovnou klisnu vstoupil veterinář Frantík. Vyšetřil ji a podle úmluvy prohlásil, že je jalová. Co mu za to Jaroslav dal, se zeptejte jeho, jestli si to po letech ještě pamatuje. Jisté je, že Margareta změnila vlastníka a stala se majetkem mládežnické místní skupiny.

Do svého chovatelského notýsku si Jaroslav zapsal 18. dubna 1980: Přivezl jsem plnokrevnou klisnu Margaretu, tříletou vranku... 29. května připsal: Dr. Frantík vyšetřil Margaretu, klisna je březí z připuštění 2. března Norbertem.

Margareta s Manorem v roce 1981

K prodeji nepotřebného svazáckého majetku soukromníkovi bylo zapotřebí souhlasu předsednictva mládežnického obvodního výboru. Nesmělo se tenkrát sice skoro nic, jak už bylo uvedeno, ale zvládlo se ledacos. Předsednictvo shledalo, že svazáci Margaretu potřebovat nebudou a ať se s chromým koněm trápí soukromník. Veterinář Jaroslavovi řekl doslova: „Takovou vopici vám Palyza prodal...“ Margaretě se 18. ledna 1981 narodil černý hřebeček Manor – syn vítěze Československého a Maďarského derby Norberta. Po narození vážil 43 kilogramů a měřil 103 cm.

Při druhé říji po porodu – 14. února naložil Jaroslav svoji černou klisnu Margaretu na korbu východoněmeckého nákladního automobilu značky Robur a vyrazil s ní na Pecínov. Za ženicha jí tentokrát vybral vítěze Československého St. Leger ryzáka Cobalta. Jezdil za ním pět dní, každý den Cobalt odpovědně na Maragretu skočil. Za jedenáct měsíců – 7. ledna 1982 po půlnoci – se narodil další zázrak – hřebeček Marco Polo, černý hnědák. Po narození vážil rovných 50 kilogramů a měřil páskou v kohoutku 105 cm. S hřebečkem nastaly vzápětí po narození problémy. Dostal průjem a horlivý mladý chovatel propadl panice. Dnes by se nad hříběcím průjmem zasmál a hříběti by myl podělaný zadek. V dobách svých chovatelských začátků se rozhodl hříbě léčit. Asi zkazil víc než vyléčil, protože průjem se vlekl celé měsíce. Přes zdravotní problémy Marco Polo nestrádal. Léky podané s glukopurem dokonce ze lžičky vylizoval.

Jeho matka opět bez problémů zabřezla – zůstala věrná Cobaltovi. V následujícím roce – 31. ledna 1983 – se jí narodil třetí hřebeček. Dostal jméno Marcant.

Margareta změnila ženicha, Jaroslav jí vybral xaverovského derby vítěze Kenta. Narodil se další hřebeček, v pořadí čtvrtý. Přišel na svět až počátkem června, protože Margareta dlouho nemohla zabřeznout. Dostal jméno Marokén.

Psal se rok 1984 a Margaretin prvorozený syn vyhrál prestižní dostih první kategorie – Cenu tříletých hřebců. Rázem se stal středem pozornosti, žel nikoli jen dostihových odborníků. Startoval v černožlutých barvách Socialistického svazu mládeže – soukromý kůň na dráhu nesměl, ale skutečným majitelem byl Jaroslav. Manor se stal jedním z favoritů Velké jarní ceny a počítalo se s ním vážně i pro derby. Policie – tenkrát Veřejná bezpečnost – se probudila, šedé volhy sledovaly Jaroslavovu škodovku, na Státním závodišti se začalo pochybovat, zda Manora – byť v barvách Socialistického svazu mládeže – uvedou na startovní listině. Jaroslav ztrácel nervy a rozhodl se Manora prodat. Nabídl jej tehdejšímu dostihovému magnátovi – JZD Slušovice. Josef Čuba – bratr předsedy družstva – pozval Jaroslava k jednání. Chovatel si uvázal kravatu, oblékl sako a vyrazil do Slušovic. Šedá volha s dvěma anténami jela za ním.

Manor a Marco Polo si určitě zaslouží vlastní kapitolu, Marcant a Marokén ji dostanou taky, takže o jejich osudech – vydržíte-li u knížky, milí čtenáři – se ještě dočtete.

Někteří ze synů klisny Margarety dopadli dobře, ale většinou se jejich osud uzavřel smutně. S tím na stránkách Balady koňské musíte počítat.

V roce 1985 se Margaretě narodil pátý hřebeček. Hned po narození vypadal jako atlet, byl pěkně osvalený a vážil 55 kilogramů. Jeho otec se jmenoval Arcaro a ačkoli byl jeho vlastníkem Plemenářský podnik Šamorín, působil na stará kolena na Xaverově. Arcarovi se někdy na klisnu ani skákat nechtělo a traduje se, že jeho ošetřovatel – starý pan Urx – xaverovská legenda, při dlouhém čekání na Arcarovu sexuální aktivitu promokl a dostal zápal plic. Syn Arcara dostal od Jaroslava jméno Marcaro.

Marco Polo s žokejem Klučkou po vítězství ve Velké jarní ceně 1985

Rok jeho narození byl pro Jaroslava mimořádně důležitý. Margareta získala přídomek – matka klasického vítěze. Její syn Marco Polo vyhrál v roce 1985 Velkou jarní cenu. Kdosi po dostihu Jaroslavovi řekl: „Nechte jí pozlatit box!“

A Jaroslav klisnu skutečně choval jako oko v hlavě. Margareta v sobě měla jakousi moudrost a shovívavost vůči lidem. Po mnoha letech Jaroslav pozoruje, že své vlastnosti na některé potomky přenesla.

Chovatel zatoužil zopakovat úspěch, který mělo spojení s Cobaltem a po Marcarově narození klisnu připouštěl opět na Pecínově Cobaltem, Margareta zabřezla a 16. dubna 1986 se jí narodil šestý hřebeček – Markland.

Jaroslav vybral jako dalšího budoucího otce vítěze rakouského derby Libanona, který působil na Pohoří u Jílového. Stal se další zázrak – Margareta sedmým rokem zabřezla.

Ještě před narozením hříběte si Jaroslav vzpomněl na své básnické začátky a napsal text k písničce. Aby přerušil zakletou řadu šesti po sobě narozených hřebců, zpívá se v ní „Margarety sedmý syn“. Pověrčivý Jaroslav věřil, že když napíše písničku o hřebci, narodí se klisnička.

Písnička vyšla na albu Greenhornů a zpíval ji Tomáš Linka, ale narození sedmého hřebce v pořadí nezabránila. Černý hnědák se narodil 4. dubna 1987 jako „Margarety sedmý syn“ a dostal jméno Maryland. Proslavil se víc mediálně než na dostihové dráze. A knížka mu věnuje vlastní kapitolu.

Jaroslav zatoužil zopakovat úspěšné spojení, které dalo Manora, a odvezl Margaretu na Xaverov za jejím prvním ženichem Norbertem. Margareta po řadě připouštění zabřezla.

Jednoho prosincového rána Jaroslav při krmení zpozoroval u klisny bolesti, které připisoval zprvu kolice. Začal Margaretu provádět a brzy pochopil, že potrácí. Zoufale a v naivní víře že potrat zastaví, prováděl kobylku a modlil se, aby bolesti ustaly. Po několika hodinách pochopil, že nemá nejmenší šanci. Z Margarety vypadla dvojčata, z nichž jedno bylo již dávno mrtvé a způsobilo potrat. Vzápětí vyhřezla děloha. Klisna se ve strašných bolestech válela po boxu a Jaroslav se snažil dělohu vrátit zpátky. Přitom ji omýval vodou s kresolem, protože jiný dezinfekční prostředek po ruce neměl. Zázrakem se mu to podařilo. Jaroslav přivolal telefonicky známého pražského gynekologa a primáře porodnice doktora B. Přítel přijel v nouzi nejvyšší okamžitě, po kapsách bílého pláště ampule s injekčními stříkačkami a medikamenty. Aplikoval Margaretě injekčně ergometrin a děloha zůstala zázrakem na svém místě. Jaroslav přivezl nejuznávanějšího koňského gynekologa veterináře doktora Ivana Stehlíka a ten dlouho a pečlivě dělohu vyplachoval a vybíral z ní slámu a piliny. Margareta přežila, ale nikdo nevěřil, že by ještě někdy mohla dát hříbě.

Po třech měsících intenzivní léčby a vyšetřování se v březnu 1988 chovatel rozhodl Margaretu znovu připustit. Vsadil opět na pecínovského Cobalta. Cesta na Pecínov se časem stala pro Margaretu a jejího chovatele jakýmsi rituálem zvládnutým do nejmenších detailů. Statek Pecínov je starý objekt na samotě v malebné krajině. Nejen Jaroslav ale i Margareta znali každou zatáčku.

Margareta nastupovala na nákladní auto ukázněně a nakonec už takřka sama. Místo na dvoře, kde pokládal Jaroslav nakládací rampu, mělo už vyjeté koleje, ošetřovatele jej zdravili jako starého známého. Spojení Margarety a Cobalta probíhalo hladce jako soulož po desetiletém manželství. Když se Jaroslav s Margaretou na korbě vraceli domů do stáje a k hříběti, Margareta na stejném místě polní cesty řehtala na pozdrav.

S pecínovským ryzákem dala Jaroslavova nejmilejší klisnička osmého hřebce – Markazita. Narodil se 1. března 1989. Byl to dobrý koně, ale takových úspěchů jako Marco Polo žádný ze synů Cobalta už nedosáhl. Markland a Markazit byli mohutní tmaví hnědáci a běhali steeplechase. Jak skončil Markland nebo zda žije se Jaroslav ani nesnažil zjistit. Markazita viděl při jeho posledním dostihu v benešovském Černém lese. Padl na překážce a v křečích uhynul.

Otcem devátého Margaretina syna se stal Agadir, který působil na Pohoří u Jílového. Jaroslav Agadira spojil se všemi třemi svými plnokrevnými klisnami – Margaretou, Bonnie i Frízou a všechny tři zůstaly březí. Margaretin hřebeček dostal jméno Maragád, Bonnie měla Baghíru a Fríza klisničku Fragrance. Narození klisničky Fragrance bylo pro Jaroslava velkou slávou, protože i klisna Bonnie, ryzka o rok mladší než Margareta, dávala samé hřebce.

Maragád se narodil v roce 1990. Už jako dvouletý naznačil slibnou budoucnost. Zvítězil hned ve svém prvním dostihu. V roce 1993 doběhl třetí v Ceně tříletých hřebců a Jaroslav vytušil, že časy slávy Manora, Marco Pola, Marcanta a Marokéna se vrací. Maragáda přihlásil do Velké jarní ceny a do jeho sedla angažoval španělsko-francouzského jezdce působícího ve Vídni Jean-Pierre Lopeze. Maragád se mu odvděčil třetím místem. Začalo se zbrojit do Velké červnové ceny a do Derby. Maragádovým jezdcem se stal nejlepší český žokej Vlastimil Smolík. Sedlal jej i ve čtvrtečním tréninku před dostihem.

Běželo se po travnaté dráze a Maragád pod Smolíkem běžel jako nikdy. Zbytečně přehnal jezdec jeho síly. Druhý den po tréninku bylo vše jasné. Maragád nepoběží. Šlacha povrchového ohýbače na levé přední nevydržela. Ale věnujme i Maragádovi vlastní kapitolku.

V roce 1990 působil napajedelský Behistoun, hřebec francouzského původu, jenž vyhrál jeden z nejprestižnějších světových dostihů Washington D. C. International, v Mněticích u Pardubic. Behistounův majitel donedávna vybíral připouštěcí poplatek 50.000 Kč, ale hřebec byl již starý a jeho potomstvo neplnilo očekávání. Jaroslav naložil Margaretu a odjel za Behistounem. Připouštěl s ním i Bonnie. Obě klisny zabřezly a Jaroslavovi se splnil desetiletý sen – Bonnie i Margaretě se narodily klisničky. Bonnie byla vůbec poslední Behistounovou nevěstou, napajedelský ředitel jej vzápětí po připuštění nechal utratit.

Margaretina klisnička – desáté hříbě – se narodila 28. března 1991. Dostala jméno Merthea podle televizního dostihového komentátora Miodraga Merthy. Jaroslav se Mílovi Merthovi telefonicky chlubil, že Margareta porodila konečně klisničku, ale Mertha přerušil hovor s tím, že musí hlásit zprávy. Vzápětí narození Margaretiny první klisničky ohlásil televizním posluchačům.

Téhož roku připouštěl Jaroslav Margaretu Lincolnem, ale klisna jakoby se rozhodla, že její role matky je porodem klisničky dovršena. Už nikdy nezabřezla.

Chovatel se nechtěl vzdát a vyhlásil několikaletý boj streptokokům, staphylokokům a všem dalším bakteriím, které sužovaly Margaretinu dělohu. Vytrvale odvážel do laboratoří poševní a cervikální výtěry a podle zjištěných citlivostí ji léčil antibiotiky. Mobilizoval veterináře, kamarády gynekology, mikrobiology v laboratořích. Není jisté, jestli by je potěšilo, kdyby byli jmenováni na stránkách téhle balady o koních. Jisté je, že si zaslouží úctu a dík za práci a trpělivost, s níž chovateli a klisně pomáhali.

Jaroslav Margaretě píchal jednu injekci za druhou, vyplachoval ji a ultrazvukem zjišťoval stav jejích vaječníků a dělohy.

Lincoln působil toho roku v Nemošicích u Pardubic, z Jaroslavovy stáje to bylo rovných sto kilometrů. Jaroslav s Margaretou je zdolávali starým východoněmeckým nákladním autem značky Robur. Auto jezdilo jak dráha, ale jeho benzinovému motoru málokdy stačilo méně jak dvacetpět litrů na sto kilometrů. Když měli chovatel a klisna štěstí, trvala cesta dvě a půl hodiny, ale o poruchy nebyla nouze. Robur nebyl složitý stroj a Jaroslav se naučil jeho vrtochy řešit na silnici. Když ale praskl blok motoru uprostřed cesty, nezbylo než zastavit jiné auto s řidičem ochotným odtáhnout je do plánovaného cíle. Stalo se, že blok motoru praskl cestou za hřebcem. Jaroslav přemluvil řidiče projíždějící tatry, aby jej odtáhl do Nemošic. S klisnou na voze řídil náklaďák padesát kilometrů za obrovskou tatrou. Neviděl nic, než pět metrů před sebou korbu řvoucího stroje. Jízda o život...

V Nemošicích připustil Jaroslav klisnu, s pomocí místních koňařů angažoval řidiče, ochotného odtáhnout robura s Margaretou zpět do stáje, a vyrazil na další jízdu strachu – sto kilometrů za tmy, nakonec už bez světel, pět metrů před sebou korbu náklaďáku...

Robur byl chovatelův bojový druh, ale dokázal svého majitele potrápit. Jaroslav při svých cestách za hřebci vždy spěchal a nohu měl těžkou – jezdil nadoraz. Motor vyměňoval třikrát. Ale stalo se taky, že třikrát za jednu jízdu vyměňoval píchlé kolo. Nejprve namontoval rezervu. Při druhém defektu na předním kole, vymontoval vnitřní kolo ze zadního tupláku, namontoval jej vpředu a pokračoval v jízdě. Stejně jednoduše si pomohl i při defektu třetím. Poučen zkušenostmi, vozíval sebou posléze rezervních kol několik.

Největším nepřítelem chovatele, koní ale i robura byl mráz. Často se připouští už v lednu a v únoru. Ve dvacetistupňovém mrazu se benzin v palivovém čerpadle proměňoval v ledovou kaši. Chovatel a řidič v jedné osobě profukoval potrubí vedoucí benzin do karburátoru vlastními ústy, dechem se snažil ledovou tříšť rozmrazit. Auto popojelo půl kilometru, benzin zhoustl a následovalo další profukování. Jaroslavovi z plnovousu visely rampouchy benzinového ledu...

Jaro a léto strávili Margareta a chovatel na cestách mezi stájí a Nemošicemi, Lincoln si užíval s Margaretou milostných hrátek, ale kýžený efekt se nedostavil. Kolik antibiotik spotřebovala léčba opakujících se zánětů dělohy?

Kolikrát zjišťoval chovatel velikost folikulu na vaječníku chystajícím se k ovulaci? Kolik hektolitrů benzinu proteklo karburátorem stařičkého východoněmeckého náklaďáku?

Na Štědrý den ráno roku 1991 Margareta nesežrala svoji dávku ovsa a Jaroslav pozoroval, jak bolestivě otáčí hlavu na břicho. Vše mu bylo jasné. Klisna má koliku. Největší strašák chovatele, úhlavní nebezpečí koní...

Kolem desáté hodiny přijela k Margaretě mladá veterinářka Helena Pokorná a konstatovala zácpu. Spolu s chovatelem napustili klisnu nálevem z parafinového olejem a hořké soli. Zahájili obvyklou léčbu. Margareta absolvovala hodiny provádění zabalená v dece, Jaroslav jí masíroval břicho. Střevní peristaltika ale nepřicházela. Břicho bylo na poslech hrozivě a temně mlčenlivé. Chovatel vyděšený bolestmi své nejmilejší klisničky si představoval nejhorší. Rozhodl se pro břišní operaci. Zda byla stejného názoru i mladá veterinářka, těžko posoudit. Jisté bylo, že operaci břicha a uvolnění ucpaných střev chirurgicky, nebylo možné provést ve stáji a ani nikde v Praze. Zkušenosti s takovým zákrokem měli tenkrát veterináři v Německu. Nebo snad v Brně? Bylo pět hodin navečer. Pár hodin před štědrověčerní večeří se Jaroslavovi podařilo dostat k telefonu profesora Kotmana, šéfa chirurgické kliniky brněnské veteriny. Vyposlechl zoufalého chovatele a řekl jedno slovo: „Pojeďte!". Jaroslav s veterinářkou Helenou naložili Margaretu zabalenou ve dvou nebo třech dekách na korbu náklaďáku, k hlavě klisny se postavil Jaroslavův jedenáctiletý syn Jakub. Vyrazili do tmy na namrzlou dálnici pokrytou centimetrovou vrstvou čerstvě napadaného sněhu. Robur se šplhal do dlouhých stoupání šedesátikilometrovou rychlostí, ale svahy sjížděl stovkou. Jaroslav cítil, jak volně klouže nezvladatelným smykem. Ani na vteřinu neubral, pedál zaražený do podlahy. Utrápený motor rychle spotřeboval všechen olej a na palubní desce se jasně rozsvítila kontrolka mazání. Chovatel nechtěl zastavit ani na chvíli. Heleně se podařilo otevřít kapotu, která je u robura uvnitř kabiny, a za ohlušujícího řevu motoru dolévala jeden litr oleje za druhým. Brněnskému profesorovi Jaroslav slíbil, že přijede v půl deváté. Uprostřed trasy chtěl zkontrolovat čas, ale zjistili, že nemají hodinky. Robur šílenou rychlostí předjel s kopce několik tiráků neohlížejících se na štědrovečerní svatou noc. Za jízdy se vykláněl chovatel z otevřených dveří kabiny a křičel na syna, jestli je v pořádku. Opravdu nechtěl ztratit ani vteřinu.

Náklaďák projel branou brněnské veteriny, zahnul vpravo k chirurgické klinice a ve chvíli, kdy zastavoval, stáli ve dveřích tři veterináři – profesor Ján Kotman, šéf kliniky, doktor Zdeněk Žert, jeho pravá ruka, a doktorka Jana Mezerová. Všichni převlečení do zeleného, připravení k operaci. „Přijeli jste přesně, je půl deváté,“ ocenil doktor Žert dochvilnost. Nasadil si rukavici, potřel ji olejem a během několika vteřin Margaretu rektálně vyšetřil. „Všechno se zdá v pořádku,“ konstatoval a svoji bývalou mladou žačku doktorku Helenu Pokornou doprovázející na smrt nemocnou klisnu tím takřka uzemnil. „Stává se nám to často. Otřásání břicha na autě ucpaná střeva uvolní,“ vysvětlil. Chovatel přitiskl ucho na Margaretino břicho a slyšel hlasitou a zřetelnou střevní akci...

Mladá zvěrolékařka a chovatelův syn přespali v pracovnách brněnských veterinárních učitelů, chovatel sám si ustlal na balících slámy ve stáji s Margaretou. Na Boží hod ráno naložili klisnu a spokojeně ji dovezli do pražské stáje. Kolika zle poznamenala Margaretino zdraví. Pročítá-li chovatel po letech svůj chovatelský deník, nestačí se divit, kolik laboratorních vyšetření bylo provedeno z Margaretiny krve a moči, kolik injekcí a medikamentů klisna dostala.

Jaroslavovu důvěru si v té době získal odborník v oboru reprodukce koní ing. Zdeněk Müller z Mnětic u Pardubic. Přijal jeho nabídku a Margaretu i její stájovou družku Bonnie, která měla taky potíže se zabřeznutím, v Mněticích ustájil. Klisny nezabřezly a po několikaměsíčním pobytu si je odvezl domů ve zbídačelém stavu – nemocné a vyhublé. Pro Jaroslava to bylo velké zklamání. Mnětický inženýr ztratil kredit. Nahradil jej inseminační technik Josef Froněk, muž, který klisny vyšetřoval bez nároků a s obrovskou obětavostí. Vytvořil s Jaroslavem sehranou dvojici a dokázali vyplachovat nemocné dělohy za daných možností takřka dokonale.

Margareta už nikdy nezabřezla. Navíc trpěla chronickým zánětem oka a nakonec nezbylo, než ho vyjmout.

Jednoho dne našel Jaroslav klisnu ležící v boxu v tak špatném stavu, že se rozhodl její život ukončit. Jako mnohokrát napíchl jehlou její krční tepnu, ale tentokrát do ní napustil smrtící dávku T 61. Margaretu pohřbil do výběhu vedle Mohana. I po jejím hrobě dnes cválají hříbata.

Manor (vlevo) s Bonnie v roce 1982

Bonnie

Ryzka Bonnie se narodila na Xaverově 17. března 1978 z klisny Bojerky a hřebce Norberta. Na přehlídce dvouletých oslnila krásou exteriéru. Nicméně se rozhodla, že pro dostihy se nenarodila – při startech nechtěla vstoupit do startovacího zařízení nebo boxů, chcete-li. Trenér učinil to, co považoval za nejrozumější. Prohnal ji po dráze poněkud nad její síly, aby klisna zchromla. Na obou předních končetinách se objevily banány, tedy oblouky po akutním zánětu šlachy povrchového ohýbače. Dostihoví koně byli v takovém případě tak zvaně odpojištěni – pojišťovna vyplatila majiteli jejich hodnotu sníženou o zůstatkovou cenu. Tímhle způsobem končila v těch dobách dostihová kariéra mnoha koní. Odpojištěný kůň již nikdy nesměl na dráhu, ale nic nebránilo užití v chovu.

Chovatel dělal, co mohl, aby se xaverovským šéfům zalíbil, toužil po další plnokrevné matce. Xaverovští měli věčné potíže s rozpadajícím se vozovým parkem a Jaroslava rádi pověřovali opravami a sháněním nedostatkových náhradních dílů. Mezi hospodářské stroje a náklaďáky se snadno přimíchala i osobní auta správce či jeho manželky. Ve hře bylo mnoho a Jaroslav se snažil – zajišťoval opravy rychle a bezplatně.

Kýžená chvíle nastala. Z chuchelské dráhy se vrátila na Xaverov zchromlá a vyplašená ryzka Bonnie. Když ji poprvé Jaroslavovi představili, správce nedovolil ani klisnu vyvést na dvůr. Ne snad proto, že by nemohla vůbec chodit, ale byla tak zjančelá, že vodit ji bylo o zdraví.

Jaroslavovi se klisna okamžitě zamlouvala. Zbývalo vyřešit administrativní potíže – tedy najít organizaci, která by koně od Drůbežnictví Xaverov vykoupila a chovateli posléze prodala. Šťastným majitelem Bonnie se stala opět svazácká skupina – pro změnu organizace, jejíž pomocí provozoval chovatelův kamarád závody automobilů. Legislativní postup při převodech majetku již Jaroslav znal, a tak uplynulo několik měsíců a svazáci mu prodali druhou chromou klisnu.

Do svého chovatelského deníku si Jaroslav 31. července 1981 napsal: Přivezl jsem plnokrevnou klisnu Bonnie. Nekulhá.

Když si Jaroslav přijel na Xaverov pro Bonnie roburem, zrazoval jej tehdejší zastupující správce hřebčína Zbyněk Hála od pokusu naložit ji na auto. Bonnie byla proslulá svojí svéhlavostí. Na robura tehdy ale nastoupila na první pokus. Nikoli už při dalších transportech za hřebcem.

Na jaře 1982 se chovatel rozhodl Bonnie připustit na Pecínově Cobaltem, ale klisně se do říje nechtělo. Reprodukční expert doktor Ivan Stehlík ji nesčetněkrát vyšetřil vaječníky a předepsal hormonální preparáty. Bonnie se zpočátku připouštěla s pouty a Jaroslav si vyslechl nejednu poznámku pecínovských o znásilňování. Věděl ale svoje – vyšetřením a hormonálním injekcím doktora Stehlíka absolutně důvěřoval. Klisna ovšem po pecínovském hřebci kopala, i když vyšetření ukazovalo jednoznačně na říji. V prvním roce připouštění Bonnie nezabřezla, přestože doktor Stehlík i Jaroslav udělali všemožné. Jedna cesta na Pecínov stíhala druhou, všechno marné. Chovatel zoufal...

Hned v únoru 1983 zahájil další boj o hříbátko z neklidné ryzky. Tentokrát za budoucího otce stanovil xaverovského Kenta. A Bonnie při připouštění konečně stála jako přikovaná.

Zabřezla při druhé říji z jediného skoku 19. března. Její první hříbě byl hnědý hřebeček – narodil se v pět hodin ráno 21. února 1984. Po porodu vážil pouze 43 kilogramů. Neklidná matka mu nechtěla dát několik hodin napít. Zákonitě došlo u hříběte k zácpě mekoniem. Hřebeček měl silné bolesti, hrbil se, hlavu tlačil mezi přední nohy a trpěl. Jaroslav poprvé zažil bezmoc, kterou prožívá chovatel při zácpě u hříběte. Po celonočním úsilí se mu podařilo klystýry tvrdou smolku vypudit.

Hřebečka pojmenoval Bonnie s Canter, ale anglické jméno narazilo na odpor u vedení Státního závodiště, které rozhodlo, že angličtí plnokrevníci budou dostávat jména česká. Jaroslav se vydal za chuchelským šéfem ing. Vladimírem Abrahámem a pokoušel se jej marně přesvědčit o vhodnosti anglického jména Bonnie s Canter. Protože nakonec nepředložil Státnímu závodišti žádný vhodný návrh, pojmenoval jej úřad jménem Blok. Chovatel to tenkrát pociťoval jako velkou nespravedlnost. Se šéfem závodiště v sobě ale posléze nalezli zalíbení a stali se dobrými přáteli – a jsou jimi dodnes. Skutečné nespravedlnosti a nepravosti v dostihovém světě na Jaroslava teprve čekaly.

Protože chovatel v té době svá hříbata pečlivě měřil a vážil, dočteme se v jeho chovatelském deníku, jak rychle hřebeček přibral – za pouhé tři dny vážil už 50 kilogramů, páskou v kohoutku měřil 104 cm, obvod hrudníku činil 80 cm a obvod holeně 12,5 cm. Skutečně – vyrostl z něho posléze majestátní hřebec.

Bonnie cestovala opakovaně za Kentem a po několika nevydařených pokusech v květnu 1984 zabřezla. Druhé hříbě – opět hřebeček – se narodilo 20. dubna 1985. Vážilo 48 kg a měřilo v kohoutku páskou 106 cm. Druhý den po narození chovatel zjistil, že hříběti odtéká moč pupečním pahýlem. Je to porucha u hřebečků poměrně častá, ale Jaroslav se s ní do té doby nesetkal a byl jak se patří vyděšený. Veterinář se několikrát pokusil pupeční pahýl zašít, ale hřebeček močil pupkem dál. Jaroslav přivolal na pomoc známého pražského urologa docenta Hahna. Na slovo vzatý odborník uzavřel chirurgicky pupečník a hřebečkovi zavedl do močové roury cévku. Moč se přestala hromadit a tlak na pupečník ustal. Hřebeček se uzdravil a byl asi prvním hříbětem, které mělo déle jak týden zavedenou cévku. Uřednice Státního závodiště jej pojmenovala Branco. V dostizích nedostal příležitost, ale stal se z něj úspěšný parkurový kůň.

Bonnie změnila ženicha – budoucím otcem se stal opět pecínovský Cobalt. Hříbě z tohoto spojení se narodilo 9. dubna 1986. Byl to třetí hřebeček z Bonnie – ryzáček po matce i po otci – a dostal jméno Bonnete. Bonnie vozil chovatel znovu za Cobaltem. Tak jako Margareta i Bonnie dávala zatím jen hřebečky. Jaroslav pochopitelně toužil po pokračovatelce rodiny – po klisničce, kterou by sám odchoval.

Hřebečky chovatel postupně všechny prodal – a nutno podotknout, že prodejní cena se pohybovala vysoko – od dvouset do třísetset tisíc korun. Kupci přijížděli obvykle z Moravy, kde předsedové a ředitelé zemědělských podniků toužili prezentovat se po vzoru Slušovic dostihovými stájemi. Jaroslava vyhledávali na doporučení trenérů z Chuchle nebo z Lysé, a ti si zase po vydařeném obchodu přicházeli k Jaroslavovi pro šmátku. Aby bylo tehdejší legislativě učiněno zadost, vykoupil koníky od chovatele nákupčí Plemenářského podniku. Tiskopisy byly stejné, jako když vykupoval vykrmené býčky nebo jalovice. Plemenářský podnik koně s malým manipulačním poplatkem prodal budoucímu majiteli, jímž bylo obvykle bohaté moravské zemědělské družstvo. Koně z Jaroslavova chovu byli skutečně vynikající, navíc si všichni zúčastnění přišli na své. Jen Jaroslav trpěl, když čekal na listonoše přinášejícího v hotovosti několik set tisíc korun, částku v té době nebývalou. Stalo se jednou, že podle Jaroslavova vzoru prodal svého plnokrevného odchovance jiný soukromý chovatel. Když si přišel nic zlého netušící koňák na poštu pro peníze, úřednice jej požádaly o strpení a povolaly Veřejnou bezpečnost. Na malé poště poblíž Kladna totiž nikdo nechápal, jak je možné dostat složenkou několik set tisíc. Ceny plnokrevných koní byly opravdu na tehdejší poměry vysoké – laťku nasadily napajedelské dražby.

Jaroslavův listonoš se jmenoval Čermák a když mu chovatel předem oznámil, kolik peněz očekává, těšil se taky. Připomeňme si, že se v těch dobách nesmělo takřka nic, ale zvládlo se ledacos.

Čtvrté hříbě klisny Bonnie byl opět hřebeček ryzáček. Narodil se 16. dubna 1987 ve dvě hodiny v noci. Chovatel si do deníku poznamenal: Deset minut před porodem stále klisna zcela klidně. Zdeňka upozornil Ben, který štěkal na pole...

Je třeba vysvětlit, že Zdeněk je doktor Zdeněk Krupil – veterinář, který s chovatelem strávil mnoho nocí při očekávání porodů. Byla to zvláštní doba, na rozdíl od té dnešní si obětavost a přátelství přišly na své. Chovatel byl rozhodnut, že při porodu se nesmí nic ponechat náhodě, a mladý veterinář jeho ideu přijal. Porod se vyčkával mnohdy deset až čtrnáct probdělých nocí a chovatel se dostával do stavu absolutního vyčerpání a únavy z nevyspání. Navíc klisny nervózní z  eustálého pozorování zřejmě odkládaly porody i několik dní, jen aby se mohly hřebit bez dozoru.

Chovatel a veterinář se k pootevřeným dveřím stáje blížili po špičkách každých dvacet minut v bláhové představě, že je klisny nezpozorují.

Porodu se navíc chtěli dočkat i mnozí kamarádi. Tvořili skupinu v zázemí a do stáje směli až ve chvíli, kdy už pod ocasem klisny trčely nožičky hříběte v plodových obalech. Mnozí z nich strávili marným čekáním každé jaro řady nocí a porod nikdy neviděli.

Osmdesátá léta byla dobou jisté družnosti. Dnes – počátkem dvacátéhoprvního století – si chovatel nedovede představit, že by někdo chtěl porod hříběte zažít, natož aby s ním probděl celé noci v očekávání zázračné chvíle zrození. Na rozdíl od dob minulých ovšem chovatel pozoruje klisnu chystající se k porodu oknem vedoucím z obytného domu do stáje. Nemokne a je v teple. Má za sebou stovku hřebení a nedostává třasavku a průjem při prvních porodních bolestech. Ale ani jeho radost z narozeného hříběte už není tak jásavá... Neotvírá s přáteli lahev na počest budoucího vítěze. Tuší utrpení, které koně čeká při jeho dostihové kariéře.

Ryzáček, který se narodil Bonnie v roce 1987, vstoupil do dostihového světa jako kůň zpěvačky Petry Janů a proslul pod jménem Bonnie s nejvíc ve sdělovacích prostředcích. Stal se majetkem akciové společnosti, jejímiž akcionáři byli převážně milovníci koní. Byl jistě prvním syndikalizovaným koněm „porevolučních dějin“. Zaslouží si vlastní kapitolu?

Jeho matka Bonnie opět nastupovala na své místo na nákladním automobilu a sedmý, osmý a devátý den po porodu si užívala kratinkých milostných dobrodružství s pecínovským ryzákem Cobaltem. Jejich další potomek – opět hřebeček ryzáček – přišel na svět 21. března 1988. Doktor Krupil upozornil chovatele vzápětí po narození: „Podívej, jak se rozhlíží...“ Na první pohled nic nenasvědčovalo tomu, že hříbě je slepé.

Hřebeček dostal jméno Bonfire – ohnivý. Se slepotou se s pomocí matky a později svého vrstevníka – hřebečka Queena – vyrovnával bez reptání a bez větších problémů. Ve známém prostředí se pohyboval suverénně, narážel jen do předmětů, které někdo zapomněl ve stáji nebo ve výběhu. Chovatel dlouho vůbec nepoznal, že hřebeček nevidí.

Na vyšetřování jeho očí se podíleli veterináři s řadou humánních očních lékařů. S odchlípenou sítnicí si nikdo neporadil. Bonfire chovatel věnoval dívce, která si vzala hřebečka Queena. Přála si je oba a věřila, že se o slepého koně dokáže postarat. Bonfire se s novým prostředím nevypořádal a majitelka jej nechala odvézt na porážku.

Porazit koně na jatkách je, přiznejme si, pro jeho majitele mnohdy nejsnazší způsob, jak se starého nebo nemocného koně zbavit způsobem nejméně dramatickým. Našemu chovateli budiž snad ke cti připsáno, že koně v jeho stáji buď uhynou nebo je sám utratí.

Bonnie přes veškerou snahu v roce 1988 s Cobaltem nezabřezla. Na jaře roku 1989 ji chovatel spolu s Margaretou a Frizou, svojí třetí plnokrevnou klisnou, připouštěl na Pohoří hřebcem Agadir. Všechny tři hřebec šťastně oplodnil, kolikrát je ale Jaroslav vyšetřoval, nakládal a skládal, kolikrát si Agadir skočil jen pro radost, nikdo nepočítá.

V chovatelově deníku je každý den pečlivě zaznamenán, ale čtenáře by podrobný výpis jen zatěžoval. Připouštění komplikovala infekce streptokoky a staphylokoky, kterou hřebec přenášel z jedné klisny na druhou. Antibiotika tekla proudem, výtěr následoval za výtěrem, injekce za injekcí.

Ale 9. září ohlásil doktor Stehlík při rektální vyšetření: „Na pravém děložním rohu útvar velikosti špekáčku!“ Bonnie byla březí po Agadirovi.

V té době Jaroslavovi na každé březosti životně záleželo. Byl doslova posedlý očekáváním nových hříbat. Toužil po dalších dostihových vítězstvích, snad byl jejich představou doslova opojen. Samozřejmě bylo důležité koně prodat, z prostředků získaných prodejem živil sebe i celé své stádečko čítající mnohdy až patnáct koní.

I po letech chovatel připouští svoje klisny, i dnes je rád, když zabřeznou. Zjistí-li ale, že hříbě není na cestě, pomyslí si: Zase jeden šťastný kůň se nenarodí...

Je to převrácená verse myšlenky, kterou publikoval v polovině devadesátých let: Chudák kůň, který se narodí!

Šestý syn se klisně Bonnie narodil 17. června 1990, deset dní před očekávaným termínem. Byl to hnědáček a dostal jméno Baghíra. Vyrostl z něj skvělý dostihový kůň. Vyhrál už jako dvouletý ve svém prvním dostihu. Teprve později se ukázalo, že první vyhrání z kapsy vyhání.

V Mněticích u Pardubic působil toho roku někdejší nejvýznamnější český plemeník, vítěz Washington D. C. International, hřebec francouzského původu jménem Behistoun.

Chovatel s ním Bonnie připustil naposledy 10. července. Následujícího dne nechal majitel hřebce utratit. Z jejich spojení se Bonnie narodilo sedmé hříbě, první klisnička po šesti hřebcích. Na počest svého otce dostala jméno Behista.

Malá ryzka přišla na svět 8. června 1991. Téhož roku porodila svoji první klisničku Margareta – desáté hříbě po devíti hřebečcích. Deset let čekal Jaroslav na svoje první plnokrevné klisničky.

Do chovatelského deníku Jaroslav zapsal: Bonnie porodila klisničku po Behistounovi – jeho poslední hříbě.

Dál byste se dočetli, že klisničce otekl podvázaný pupečník, že dostala dlahy na přední končetiny, protože měla překlubní postoj, pak ještě dlahu na levou zadní, následně zánět šlach povrchového ohybače...

Pro Bonnie a Margaretu nastaly další cesty do Nemošic za obrovským hřebcem Lincolnem. Intenzivní spolupráce chovatele s mnětickým, respektive nemošickým mágem koňské reprodukce, vyšetření za vyšetřením, jeden výplach dělohy za druhým. Kombinace antibiotik, hnisavé náplně dělohy... Nekonečný seriál.

Bonnie a Margareta zůstaly několik měsíců v Mněticích, než si je Jaroslav v zuboženém výživném i zdravotním stavu odvezl zpět domů. Se zklamáním z mnětického odborníka se nevyrovnal.

V roce 1993 jezdila Bonnie z domovské stáje opět na Xaverov. O otcovství se pokoušel mohutný hřebec Burslem. O dělohu a vaječníky se klisně starala doktorka Helena Pokorná a inseminační technik Josef Froněk. S nekonečnou trpělivostí...

Čtenáři se bude zdát, že v životě klisny jsou jen cesty za hřebci, připouštění, vyšetření, výplachy... Nejsi daleko od pravdy, čtenáři. Z vyjmenovaných jednání seriál života klisny a chovatele příliš nevybočuje. Je to nekonečné, únavné dobrodružství klisny a chovatele. Jeho myšlenky se opakovaně vracejí k ovulaci, náplni dělohy a srůstům děložního krčku. Donekonečna se snaží získat od humánních gynekologů řešení.

Do seriálu vstoupil mladý obětavý veterinář doktor Martin Švéda. Přijížděl ve stařičké škodovce na propanbutan střídavě z Písku nebo z Brna, podle toho, kde zrovna působil. Občas Bonnie navštívil i její starý známý z mládí doktor Krupil. Se svými francouzskými zkušenostmi se přidala ambiciózní studentka zemědělství Lucie Žirovnická. Chovatel měl co dělat, aby udržel dobré vztahy mezi všemi konzultanty, jejichž názory se často diametrálně lišily.

Posledním ženichem Bonnie se stal chovatelův odchovanec Manor, hřebec, kterého Jaroslav v roce 1984 prodal a o čtyři roky později zase koupil. Připouštět ji začal na jaře roku 1994. Koncem srpna při vyšetření skenerem uviděli chovatel a jeho věrný Josef Froněk na obrazovce typický míšek o průměru 3,5 cm a nechtěli věřit svým očím. Bonnie byla po tříletém úsilí opět březí.

Za jedenáct měsíců, 13. července 1995 v devět hodin večer, se narodila ryzce Bonnie hnědá klisnička. Vážila po porodu jen 40 kilogramů, ale byla čilá a bez zdravotních problémů. Na počest Josefa Froňka dostala klisnička nezvyklé jméno – Bonnie\'s Froňka. Bylo to v pořadí osmé hříbě zasloužilé matky Bonnie. Jaroslav se rozhodl. že ji nikdy neprodá.

O rok později ze stejného spojení s Manorem porodila klisna své deváté a poslední hříbě – ryzáčka Brahmana.

A jestli Bonnie nezemřela, žije u Jaroslava dodnes.

(úryvek z autobiografie, kresby Andrea Waldhauserová)