Nalákán vymydlenou budovou Národního muzea, vzal jsem tam svého nejmladšího synka Tondu. Fronty zmizely, zato v pokladně jsem za staříka a malého školáka zaplatil několik set korun vstupné. Tondovi jsem slíbil velrybu. Prošli jsme čtyřdílným schodištěm a zamířili k Pantheonu. Dveře byly otevřené, za nimi červené lano na mosazných sloupcích. Velikánům naší vědy a umění, zakladatelům muzea, jsme se do tváře podívat nemohli. Lano hlídal dědeček. Jiné hlídací babičky jsem se zeptal, kde najdeme velrybu a další exponáty. "Zatím tu žádné nejsou," odtušila babička a vysvětlila nám, že velryba je zabalená v igelitu. Otevřené byly pouze pánské záchodky, jakož i záchodky dámské. Nic jiného. V přízemí byla výstava znázorňující 100 let Československa, v níž mě nejvíce potěšily školní lavice používané mnou v dětství. Nad nimi se střídaly promítané portréty našich prezidentů. Jako vždy nejhezčí - Antonín Novotný! Taky jsme viděli sádrového pohraničníka se samopalem a se psem, hlídajícího ostnatý drát. V jednom rohu byla skříň a v ní deset vycpaných zvířat - vybraných ze starých exponátů. Výstava velice velmi odpudivá!
Podfuk na angažované veřejnosti!
Tonda na liduprázdném vstupu do muzea. Angažovaná veřejnost zřejmě ztratila zájem
Pohraničník se psem. Sádra a ostnatý drát
Ukázka několika vycpaných zvířat z původních sbírek.