Velhartice ještě po 48 letech

26. října 2012

O prázdninách v roce 1964 jsme se vypravili se spolužáky z gymnázia Na Zámečku na šumavskou výpravu. Jeli jsme každý zvlášť stopem a schůzku jsme si domluvili ve Velharticích u kašny na náměstí. Vím jistě, že ve výpravě byl Méla Machálek, Jarda Fiala, možná Vašek Hlásek, ale zcela jistě Edita Chýlová, kterou jsme všichni milovali. První noc jsme přespali pod jedním z oblouků hradu Velhartice a pak jsem pokračovali pěšmo až někam do Kašperských hor. Srdce Edity jsme nezískali nikdo. Bylo nás na ni moc.

U kašny jsme se v roce 1964 po několika hodinách čekání všichni sešli. Přijeli jsme stopem. Tentokrát mě dovezl šestiválcový SUV. Asi jsem v sedmnácti neměl ještě řidičák. Teď jej kupodivu ještě mám, ačkoli po něm leckdo pase.

Ohníček jsme si zapálili pod druhým obloukem zprava. Spacáky jsme měli tenoučké, zábly nás nohy, srdce hřálo.

Auto jsem postavil nejprve vedle kostela, ale pak jsem jej přeparkoval, aby nekazilo idylu. Edito, určitě zavolej! Žije ještě Edita? Připadala nám slabounká a bezbranná, a tak jsme její baťoh nosili střídavě na zádech sami.

Po otevření babyboxu v Nemocnici Klatovy jsem se vypravil do Velhartic. Nebyl jsem tu 48 let. Kašna stála na svém místě, hospoda U Bílého beránka taky. Hradní oblouky nespadly, dokonce celý hrad je v daleko lepším stavu, než před pěti desítkami let. Jenom ze mě je zřícenina.

Lu