Vzpomínám-li na Věru Martinovou, Petru Janů a Janu Paulovou, říkáte, že to není žádná historie… Patnáct let zpátky — co to je…?? Vrátím se tedy do třetihor. Píše se rok 1963. Mám za sebou první rok gymnázia a vyjel jsem si s Mélou Machálkem na Lužnici. Čekala tam na mne Jiřina Janovská, moje spolužačka a Láska první. Dnes se jmenuje samozřejmě úplně jinak, tudíž mi snad promine, že odhalím naši milostnou historii. Navíc Jiřinu podle zveřejněné fotky by nepoznal ani její vlastní manžel. Pozor, je dodnes žárlivý!
Jistě mi dáte za pravdu, že Jiřina byla krásná dívka. Jak tak seděla na velikém kameni na břehu Lužnice, na sobě jen sporé plavečky…
Postavili jsem stan na pravém břehu Lužnice kousek pod Bechyní a za chvilku přijela Jiřina. Jak jsme se tenkrát domlouvali, mobily nevlastníce, to vůbec netuším. Jediný telefon byl na poště. A ani ten nebyl v každé vesnici. Ladislav Kubeš, hudební vydavatel a muzikant, jenž pochází z jihočeských Borkovic a Žíšova, mi tvrdí, že první telefon viděl až když nastoupil na vojenskou konzervatoř v Roudnici nad Labem. Což bylo přibližně tou dobou, kdy jsem miloval Jiřinu.
Asi jsme Mélu poslali po Lužnici lodí…
Když jsem chtěli být ve stanu s Jiřinou sami, poslali jsme Mélu pro pitnou vodu do studánky nebo měl běžecký trénink podél Lužnice. Běžel na čas k metě a zpět a věděli jsme s Jiřinou, že máme patnáct minut pro sebe…
Co to je za kluka? Zrovna mu rostou vousiska… Proboha, to jsem přece já, stojím na břehu Lužnice a Jiřina tvrdí, že se koukám do zrcátka. Jak si to může pamatovat…??