Na řadě je libeňská nostalgie...

26. ledna 2006

Pionýrský a mládežnický věk jsem prožíval z větší části v Libni. Nejkrásnější vzpomínky mám na gymnázium Na Zámečku — poznal jsem tu Jiřinu (dnes gynekoložku MUDr. Michalcovou) a Mélu (dnes poradce ing. Machálka, CSc.). Na libeňském gymnáziu jsem začal vydávat Divoké víno (dnes www.divokevino.cz), ochutnal první lásku (lásky), prožíval přátelství… Vedle gymnázia v domě číslo 39 zvaném Teta v Zenklově ulici (pro pamětníky třída Rudé armády) provozuje kosmetický salón Miramis moje kamarádka Milena Píchová, donedávna šéfredaktorka různých časopisů.

Milena se nerada fotí. Tak raději kouká z okna…

Z okna svého salónu má Milena výhled na libeňský ruský kostel a na moje gymnázium. Napravo je hřiště Meteor, kde jsem hrál fotbal (nebo se díval na hrající spolužáky). Vedle plácek, kde bývaly libeňské pouti. Ach sladká růžová lepkavosti… cukrová vato.

Ruský kostel v Libni je architektonický skvost. V pozadí gymnázium. Moje vnučka Martina je jeho současnou studentkou. Hledá v \"ústavu\" lavici, ve které jsem sedával…

Pod libeňským zámečkem se v pečlivě upraveném korytě hrne do Vltavy Rokytka. Kdybych se vydal proti proudu (mohl bych na bruslích), po dvaceti kilometrech jsem u svého domu na Hájku. Rokytka protéká zahradou podél domu, dokonce jsem zjistil, že kousek Rokytky mi patří. Nevěříte…? Mám na to papír.

Vzpomínám si, že jsme jako kluci po Rokytce bruslili.